Dnes je St, 13. 12. 2017
Svátek má: Lucie



Praha už volá!

Sobota 23.1. 2015, venku asi 12 pod nulou

Jedeme do Prahy, protože máme ještě na tři dny dálniční známku, volnej víkend a už přes měsíc chuť prozkoumat průchody Staré Prahy, co jsou báječně popsané v příloze Reflexu.

Výbava – litr a půl pramenité vody, čtyři namazaný rohlíky, 3 jablka, mapa Prahy a „příručka“.

Členové: Pepi 9 let, Ivoš 46 let – řidič, Martina 45 let – navigátor.

Cesta skvělá. Kolem Jihlavy první vločky, u Říčan už regulérní vánice – a čím blíž matičce tím míň sypačů a pluhů. Na Magistrále už nebyl poznat rozdíl mezi dálnicí a polňačkou. Radši jsme to zapíchli na Pankráci a šli závějema po kotníky na metro. Podzemí nezklame. Děti baví jízda a my počítáme procento „vypnutých“ jedinců. Omlouvá je tedy, pravda, prachmizerný výhled z okna.

Vynoříme se v hale na náměstí Republiky. Už se nemůžu dočkat prvních neznámých metrů průchodů a zákoutí – když se ozve výletová klasika: „Mami, mně se chce na záchod.“ Palác Paladium přívětivě kyne, že záchod rozhodně má. Tak se noříme do chrámu konzumu. Ten nás ale nebaví – je to sterilní, uřvaný, hysterický, umělohmotný – bléé, rychle pryč. Jenom všichni vyčurat a tradá. Jenže je skoro 11 a malá svačinka by se hodila. Kroužíme chrámem. Jediná lavička je v beznadějným obležení, jinak prďácký kavárny. A tamhle nenápadně zanořený „Únikový východ“. Čistý, teplý, osvětlený schodiště a součást skvělýho bludiště zadních chodeb. Je to zadara a v teple – matička má přec jen širokou náruč. Zkoušíme východem uniknout na povrch, ale je to hermeticky zadeklovaný. Nejspíš kvůli povodním. Zpět v hale u metra se divíme bezdomovcům, co bivakují v tom příšerným průvanu. Asi by je securiťáci vyhodili – anebo o tom neví... Příště se jich aspoň zeptám.

Konečně nahoře. Nafintěnej Obecní dům, secesní nádhera hotelu Paříž alias Adély, v dáli Letenskej tunel a poblíž moje milovaná sestava uliček. A za kolejema to, co se tyčí na povrchu nad Paladiem. Pseudo renesanční barák s barokní „vozdobou“ nahoře je tak mocinky hezoulinkej, že ošklivostí soupeří s každým podnikatelským barokem.

Mááámii! Ta chodívala začátkem šedesátých let kolem těch původních kasáren každej den do práce a zpět  - většinou prej vojáci dělali rajóny.

To už je Kotva – i kdyby jen proto, že jsem zvyklá – lepší pohled. Nákupy ale dneska fakt nejsou v plánu a tak se noříme do pasáže Kotva a pak průchodem pod Burzovním palácem do Rybné (asi teda).

Táhne mně to do Stínadel, sněží čím dál víc. Až doma objevíme fotku, kde já pádím ulicí s dychtivým výrazem a za mnou klečí v závěji Pepin a vypadá jak sněhulák.

Zasněžený zákoutí kolem kostela, na Anežským klášteře velká reklama na „Madonu z Veveří“. Jsme z Veverské Bítýšky, takže ji za chvíli budeme mít někde doma. Farář, co ji na Národní galerii vysoudil je přezdíván Tlamička a káže třeba o nutnosti koupě novýho vysavače. Kam ji asi pověsí? Kaplička je věčně lidem nepřístupná a nehlídaná, kostel jakbysmet – že by na faru? Necháme se překvapit. Někdy se člověk stydí i za to odkud je.

První průchod z „příručky“ je dvorek mezi Haštalskou a Kozí. Naprosto kouzelnej, tichej kout úplně bez turistů. Venku pak obdivujeme zejména rozdíl výšek mezi asanovanou a starou Prahou.

Sněhu čím dál víc. Občas je někde uklizenej, ale být to takhle u nás na vesnici, tak je to slušná ostuda.

Uličkama kličkujeme do Týnské a úzkým průjezdem (se zákazem vjezdu, chi) se dostáváme za Týnský chrám před vchod do Ungeltu. Vlezeme všude, kde to vypadá jen trochu průchodně, ale většinou to končí kavárnou nebo hradbou popelnic. Nezapomeneme si připomenout sochu Panny Marie, co je schovaná za Týnem a jsme na Staromáku. Tam řádí dva kluci s bagýrkama či co to je. Uklízí sníh. Hezky nás nahodí slanou břečkou, ale jsou první a jediní toho druhu ten den v tomto městě.

Postojíme na 27 křížích, přečteme si nádherný český jména obětí katolické zvůle, pomilionté si připomeneme ponížení národa kdy při sundávání hlav sťatých pánů z Karlova mostu po 10 letech v roce 1631 bylo ještě slavnostně a veřejně zničeno Paladium svatého Václava. No jo. A když Temno skončilo, strhl rozvášněný dav panenku Marii ze sloupu – jako kdyby za to mohla. Nejnebezpečnější lidi jsou jakýkoliv fanatici. Jak někdo má pravdu a už o ničem nepochybuje, zdrhám. Jen aby bylo ještě kam.

Houfem Číňanů před Orlojem se probíjíme do Melantrichovy ulice a pak dvorkama do Michalské. Pak nazdařbůh směr Vltava. Pepin už by si rád sedl a my navrhujeme hospodu U hrocha na Malé straně, protože je normální. Jenže daleko. Vánice má zase sílu a tak se – ani nevíme kde se vzala  - schováme v hospodě Atmosféra. Studuju příručku a trvám na tom posledním průchodu číslo 46 – ten musím vidět. Po prohlídnutí fotky a výhledu na dvorek zjistím, že sedíme v něm. K tomu milá obsluha, co ji zajímá, co píšou v „příručce“, 2 kafe a čaj dohromady za 110,- - zázraky jsou všední věc, jen si jich všimnout, že?

Vracíme se pak do Liliové a Zlatou, pak Vejvodskou – zákoutí, zatáčky, břečťan, vzkazy Vontům – pro mně pohádka. Pepin v mokrých botách už moje nadšení nesdílí a Ivošek mlčky fialoví. Tak už jen přes Uhelný trh do Platýsu, přeskákat Národní, dvorem za Májem a kolem Magistrátu. Málem si připadám ztracená.  Najednou socha Jungmanna – jsem opět doma. Františkánská zahrada – Lucerna a od Muzea honem zpět. Máme toho běhání v mokré břečce tak akorát.

Ještě si v Arkádách Pankrác u fontány provokativně sebevědomě sníme drobivý rohlíky a mažeme k autu. Dálnice je už skoro vidět, ale žádná sláva. Jede se docela dobře. Vidíme v protisměru nehodu kamionu (předjel ho vlastní přívěs či co) a autíčko bezmocně zaparkovaný levýma kolama na svodidlech u pumpy. Nebrečí – bliká. A pak na 124. Kilometru svítí cedule, že je D1 na 127. uzavřená. Sjet jsme neměli kde. A tak sedíme 2 a půl hodiny na čím dál zasněženější dálnici. Máme málo benzínu, tak moc netopíme (v Praze byl drahej), z jídla zbyla jen čtvrtka čokolády a deku z kufru někdo uklidil. Bavíme se zpíváním spirituálů a vymýšlením nových, pozorováním cvrkotu kolem nehody (hasiči, sanitka, odtahovka, policajti, sanitka protisměrem zpět se zraněným řidičem převrácenýho kamionu) a hlavně běháním po paralyzované dálnici. Pepinkovi se to strašně líbilo. Tak příště nachystáme rovnou nebezpečí bez jídla v mrazu. To se mu líbí nejvíc.

Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
Praha - pruchody 1
		
		
				
		
		
		
	
				
		
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu souhlasíte s těmito podmínkami. Další informace